Commander Keen je série, kterou vytvořili v id Software ještě před tím, než přišli s Wolfensteinem 3D nebo Doomem. Hned na začátku vidíte v titulcích známá jména jako Tom Hall, Andrian Carmack, John Romero nebo John Carmack. John Carmack už tehdy projevil svůj talent, protože dovedl naprogramovat plynulý scrolling, což v době vydání nebylo na PCčkách úplně běžné (konzole na to měly tuším samostatný čip).
Hlavním hrdinou série je (ne)obyčejný kluk jménem Billy Blaze (ale říká si Commander Keen). Billy je však génius, který si doma sestrojil vesmírnou raketku a cestuje s ní do vesmíru. Samozřejmě všechno bez vědomí rodičů. Jednoho dne se vydá na Mars, ale některé věci nepůjdou úplně podle plánu, protože Vorticoni (mimozemská rasa, která žije na Marsu, jak všichni víme), mu ukradnou čtyři důležité součástky, bez kterých jeho vesmírná raketka nefunguje. Commander Keen tedy musí zase všechny součástky získat a vrátit se domů.
Série má sice šest dílů, ale v dnešním článku bych se chtěl zaměřit čistě jen na úplně první hru Keen 1: Marooned on Mars z roku 1990. Proč? Protože je to jediný díl, který jsem zatím dohrál. A možná také jediný, u kterého zůstanu. Uvidíme!
Commander Keen není tak známé jméno jako Mario nebo Sonic, protože konzole byly v době vydání holt daleko populárnější, plus id Software byl vlastně jen malá garážová firma, zatímco Nintendo a Sega velké korporace, které měly za zadkem masivní marketing.
Jak jste ze srovnání s Mariem pochopili, tak Commander Keen je skákačka / plošinovka. Nicméně se od ostatních plošinovek trochu liší. Zatímco Mario má typicky velice dlouhé levely (a myslím dlouhé tvarově, ne časově), protože mají představovat něco jako "běžeckou dráhu", Commander Keen má levely pojaté trochu jinak, neboť mají spíše velký obdélníkový tvar. Místo toho, abychom běželi stále za nosem (Keen stejně neumí běhat), tak tu hraje prim prozkoumávání prostředí. Celé to trochu vypadá tak, že to není úplně schválně, ale tvůrci holt byli omezení technologicky a tím, jak fungoval engine, takže to prostě pojali takto.
Ve výsledku platí, že když začnete hrát level, je tu spousta cest, kterými se lze vydat. Půjdete prostě rovně za nosem nebo to vezmete po plošinkách nahoru? Nebo snad proskočíte tunelem dolů? Též se zde občas vyskytují zamčené dveře a je nutné najít přístupovou kartu dané barvy, což je herní prvek, který se hodí spíše do doomovek, ale v devadesátkách s tím experimentovaly i jiné žánry. K akčním střílečkám to má obecně trochu blízko, protože Keen má bouchačku, co střílí paprsky a jeho munice je velice omezená.
Jednotlivé levely jsou spíše typ "bludiště", než "dlouhá dráha" jako v Sonicovi či Mariovi
Za zmínku také stoji pogo stick, tedy skákadlo. Skákadlo nebudete mít k dispozici úplně od začátku celé hry, ale stejně ho dostanete celkem brzy. Je to power-up, který můžete libovolně aktivovat a Keen se prostě začne odrážet od skákadla. Díky skákadlu pochopitelně doskočíte o něco výš, což je šikovná věc.
Jinak teď budu muset přiznat takovou věc. Nemám Commandera Keena rád a leze mi na nervy! Já vím, já vím, určitě jste teď někteří v šoku. Já vždycky přemýšlím, ve kterém bodě textu to mám vytáhnout. Mám to přiznat hned na začátku nebo si to nechat na konec?
Nechápejte mě špatně... Já Commander Keena jakožto PC hru a sérii hluboce respektuji. Respektuji ji i v kontextu tehdejší doby, i v kontextu dnešní doby. Prostě, nijak na ni neplivu, ani nenadávám. Ale prostě a jednoduše mě nebaví hrát.
Paradoxně jsem Commander Keena dohrál hned třikrát. Poprvé jako dítě, podruhé asi před rokem, kdy jsem si ho koupil na GOGu a potřetí před napsáním téhle recenze. Chtěl jsem zjistit, jestli nepřehodnotím názor. No, ne.
Vadí mi, že ve hře není nic jako zdraví. Keen nesbírá žádné lékárničky, srdíčka, nic. Místo toho platí, že jakýkoliv damage = instant death. Česky řečeno, jakékoliv zranění znamená okamžitou smrt. Je spousta her, kde hlavní postava ihned umírá (např. Contra), ale ty si to obvykle mohou dovolit, protože přináší něco, čím to vykompenzují. Buď třeba tím, že můžete ihned pokračovat, kde jste umřeli a jen ztrácíte život, nebo se aspoň neztratí postup (tj. věci, které jste sebrali zůstanou sebrané a monstra, které jste zabili, zůstanou zabité).
Commander Keen to nekompenzuje ale vůbec ničím. Když umřete, ztrácíte život a level musíte opakovat úplně komplet od začátku, veškerý postup je ztracen a nevyskytují se zde ani žádné checkpointy nebo tak něco. Hru také nejde libovolně ukládat (pouze mezi levely), takže ani žádný save / load vás nezachrání.
Mezi jednotlivými levely je mapa Marsu, která funguje jako "level select"
Jelikož je hra zaměřená na prozkoumávání prostředí, nebyla to ze strany tvůrců příliš moudrá volba. Ono to totiž hráče od explorace spíše odrazuje, než cokoliv jiného. Bude vás to nutit level proběhnout co nejkratší a nejbezpečnější cestou od začátku do konce. Jít prohledávat nepovinné části mapy je příliš nebezpečné, protože můžete prozkoumávat okolí třeba 15 minut, ale pak se dotknete nějakého 1 pixel velkého bodce, který vás zabije a můžete začít rovnou od začátku.
K prozkoumávání vás nemotivuje v podstatě ani nic dalšího, protože v těch levelech prostě nic zajímavého není. Žádné super bonusy, power-upy ani nic takového. Většinou jsou to pouze lízátka a plechovky s Pepsi, které vám jen dají 100 / 200 bodů score, což je celkem nic moc. Kdyby to byla arcade hra, co vyšla pro automaty, asi bych to score ještě chápal, ale takhle?
Ve výsledku je Commander Keen docela frustrující survival-horror, protože cokoliv vás může zabít kdykoliv. Tvůrci navíc nadesignovali hru tak, aby smrt přišla nečekaně, jelikož Keen nevidí ani pořádně před sebe. Taktéž nevidí ani pod sebe, (držení klávesy dolů nesníží pohled, jak tomu je třeba v Sonicovi). Prostě platí, že cokoliv může vyběhnout odkudkoliv a proměnit vás v mrtvolu.
Docela stojí za prd i fakt, že Keenova bouchačka má omezené střelivo. Možná si říkáte: „Co bys, ty vole, asi tak čekal? Jasně, že bouchačka bude potřebovat střelivo.“ Jenže munice je strašně málo a nebudete ji mít, ani když budete hodně šetřit, a opravdu ji budete používat jen když je to nutné. Bez munice ale pak není možné projít některá místa. Tu narazíte na úzkou chodbu, ve které je mimozemšťan. Tomu se samozřejmě nemůžete nijak vyhnout a musíte ho odprásknout, ale ouha - není munice! V celém levelu samozřejmě žádnou nenajdete. Máte smůlu! Veškerý postup je ztracen a můžete rovnou začít znovu.
Naštěstí je první díl hodně krátký a drtivá většina levelů je nepovinná, takže to není zase takový problém dohrát. Jak říkám, Commander Keena respektuji, uznávám a přiznávám, že má v herní historii svoje důležité místo. Mě osobně však tolik nebaví. To je vlastně v pořádku! Vkus je subjektivní a každého baví něco jiného. Takže asi tak!
Tak, nikdy jsem to nehrál ale co se vyvoje týče, vím o tom snad všechno co jde, páč jsem zase na oplátku četl Masters of Doom nejméně 10x a dalších článků na webu spousty. Ale jen o tom čtu, naprosto sdílím tvoji frustraci. V 90′ prostě bylo mraky her s tím že se tě něco dotkne a konec, musíš odznovu. Argh… jako první počítač jsem měl zx spectrum a i když tam mám svoje oblíbené tituly, právě díky takovým stylům nepříliš player friendly her na něj nemám moc kladných nostalgických vzpomínek. I toho Sonica jsem na Megadrivu dohrál v relativní pohodě ale pořád to mebylo ono. To se pro mě změnilo až s příchodem PC. Ta 386 konečně obsahovala světy které pro mě opravdu stálo za to prozkoumávat.
Od 4 dílu je to skvělá hra a já naopak mám opačné sympatie k této hře. Možná protože jsem hrál jako první právě 4 díl a pak i 5. Vím, že první tři díly jsou vcelku jiné, neohrabané pohyby a tak dál, takže chápu, že ta zkušenost může být takto frustrující. Ty novější díly jsou hra, která je skvěle hratelná i dnes, určitě bych tomu dal ještě šanci a já zkusím první 3 a vím, že to bude utrpení. Naštěstí máme v dosboxu savestates .
V Dosboxu jsou savestates?!
V některých ano, já používám Magic Dosbox na androidu a při použití SVN core jsou. Jinak určitě jsou v Dosbox Pure a Dosbox-X. Je to skvělá věc a myslel jsem, že tohle nikdy nebude možné. Díky tomu si mohu zahrát spoustu starších her, kde právě není možnost uložení a je to pak méně frustrující. Člověk prostě hraje a nemusí se stresovat, že by o něco přišel.
Tiež ma to nebavilo hrať.
Radím vyskúšať prvé dve Duke Nukem hry. 2D strieľačky, plošinovky ale omnoho zábavnejšie než nejaký Keen.